Viniční dům

Už dlouho si přehrávám jednu dětskou výpravu do strání nad Rudolicemi u Mostu. Stával tam (a stále stojí) opuštěný dům. Při každé cestě vlakem mezi Ústím nad Labem a Mostem jsem si návštěvu onoho domu připomněl. Vždy jsem úvahu končil myšlenkou, že se tam musím podívat znovu a s foťákem. Než jsem si přání splnil uplynulo již hodně vody i času.

Co je to za dům? 

Jsem zatím na úplném začátku hledání odpovědi. Pravděpodobně to byl majetek oseckého opatství a jeho existence bezprostředně souvisela s pěstováním vína. Podle tohoto důkazu byl postaven již v roce 1807. Nic víc zatím nevím. Co dalšího se o tomto domě dozvím, záleží na okolnostech a mé vytrvalosti. Tak uvidíme. Své další kroky asi nasměruji do městského archivu.

GPS: 50°31'3.872"N, 13°41'15.265"E / 50°31.067'N, 13°41.259'E

Fotodokumentace

Áďja bloguje ...

... no ještě jsem Hasovi povolila název tohoto příspěvku, ale další černé kostičky, které mačká na to svém divném jablíčku (fakt divné, nedá se jíst a je bílé) už mu nenechám. I když, ... si tak říkám, že to mačkání mu ještě nějakou dobu povolím, ale hlavně musím začít konečně fotit sama. Posuďte sami:

Fotí mne neustále neupravenou a někdy je poznat, že i naštvanou. Ehm... (jen mezi námi) já to to tak trošku hraji, jsem prostě hérečka :-)

Don Pavlíček-Quijote

V pátek 13. listopadu jsem navštívil vystoupení Moniky Načevy a Michala Pavlíčka v Čepirohách u Mostu. Slabá účast pravděpodobně zkomplikovala situaci agilní pořadatelce Lucce Mášové z Mostu, Důvod, proč píši, je však jiný.
Komorní vystoupení obou muzikantů odkrylo jev, který je možné vysledovat na mnoha místech naší současné společnosti. V zadní části sálu (mimochodem připomínajícího undegroundový skanzen 80. let minulého století) sedělo několik lidí, kteří natolik narušovali průběh celého koncertu, že je M. Pavlíček po několika odehraných skladbách vyzval, aby si šli povídat do hospody i za cenu toho, že se zřekne jejich vstupného. Neodešli, neztišili se, ALE ani nijak jinak nezareagovali. A toto je moment, který charakterizuje celou situaci. Jsem přesvědčen, že vůbec netušili, že je někdo, natož jeden ze dvou protagonistů večera, oslovil. Kdyby na podiu vystupoval Mickey Mouse, promlouval Adolf Hitler nebo probíhala prezentace mnohobuněčného dělení, reagovali by stejně – nijak. Ve svém názoru docházím ještě dál, tvrdím, že nevnímali ani bezprostřední účastníky jejich „diskusního“ spolku. Takto totiž funguje mnoho lidí. Jev tak častý mezi mladou generací, na úřadech, v televizních diskusích, hospodách – prostě vnímáme jenom sami sebe a nemáme vůbec chuť vnímat něco (někoho) jiného.
Co je příčinou, nechci rozebírat. Michale Pavlíčku, chci Vás jenom poprosit: nezlobte se na ně, litujte je.