V pátek 13. listopadu jsem navštívil vystoupení Moniky Načevy a Michala Pavlíčka v Čepirohách u Mostu. Slabá účast pravděpodobně zkomplikovala situaci agilní pořadatelce Lucce Mášové z Mostu, Důvod, proč píši, je však jiný.
Komorní vystoupení obou muzikantů odkrylo jev, který je možné vysledovat na mnoha místech naší současné společnosti. V zadní části sálu (mimochodem připomínajícího undegroundový skanzen 80. let minulého století) sedělo několik lidí, kteří natolik narušovali průběh celého koncertu, že je M. Pavlíček po několika odehraných skladbách vyzval, aby si šli povídat do hospody i za cenu toho, že se zřekne jejich vstupného. Neodešli, neztišili se, ALE ani nijak jinak nezareagovali. A toto je moment, který charakterizuje celou situaci. Jsem přesvědčen, že vůbec netušili, že je někdo, natož jeden ze dvou protagonistů večera, oslovil. Kdyby na podiu vystupoval Mickey Mouse, promlouval Adolf Hitler nebo probíhala prezentace mnohobuněčného dělení, reagovali by stejně – nijak. Ve svém názoru docházím ještě dál, tvrdím, že nevnímali ani bezprostřední účastníky jejich „diskusního“ spolku. Takto totiž funguje mnoho lidí. Jev tak častý mezi mladou generací, na úřadech, v televizních diskusích, hospodách – prostě vnímáme jenom sami sebe a nemáme vůbec chuť vnímat něco (někoho) jiného.
Co je příčinou, nechci rozebírat. Michale Pavlíčku, chci Vás jenom poprosit: nezlobte se na ně, litujte je.
Komorní vystoupení obou muzikantů odkrylo jev, který je možné vysledovat na mnoha místech naší současné společnosti. V zadní části sálu (mimochodem připomínajícího undegroundový skanzen 80. let minulého století) sedělo několik lidí, kteří natolik narušovali průběh celého koncertu, že je M. Pavlíček po několika odehraných skladbách vyzval, aby si šli povídat do hospody i za cenu toho, že se zřekne jejich vstupného. Neodešli, neztišili se, ALE ani nijak jinak nezareagovali. A toto je moment, který charakterizuje celou situaci. Jsem přesvědčen, že vůbec netušili, že je někdo, natož jeden ze dvou protagonistů večera, oslovil. Kdyby na podiu vystupoval Mickey Mouse, promlouval Adolf Hitler nebo probíhala prezentace mnohobuněčného dělení, reagovali by stejně – nijak. Ve svém názoru docházím ještě dál, tvrdím, že nevnímali ani bezprostřední účastníky jejich „diskusního“ spolku. Takto totiž funguje mnoho lidí. Jev tak častý mezi mladou generací, na úřadech, v televizních diskusích, hospodách – prostě vnímáme jenom sami sebe a nemáme vůbec chuť vnímat něco (někoho) jiného.
Co je příčinou, nechci rozebírat. Michale Pavlíčku, chci Vás jenom poprosit: nezlobte se na ně, litujte je.
